15. – 22. den – Port Stephens, Port Macquire, NP Dorrigo, Byron Bay

Z národního parku Blue Mountains jsem se pomalu přesunul k pobřeží za sluníčkem, oceánem a surfaři. Tento report zahrnuje poměrně různorodé zážitky ze sedmi dní, které jsou v kontrastu s předchozím týdnem.

 1.den

Na doporučení Thomase z Francie jsem vyrazil směr Morisset Park, kde jsem měl potkat tlupu klokanů, se kterými se dá pomazlit a nakrmit je vším možným. Klokany jsem žádné nepotkal, ale narazil jsem na majestátného pelikána a černé labutě. Po obědě jsem vyrazil po Pacific Highway směr Blackbutt Reserve na doporučení zase jiného kolegy. Pokud se chcete opravdu bát i za teplého slunečného dne, zajděte do zdejšího lesíku. Narazíte na obrovské pavučiny zavěšené i několik metrů mezi stromy. I přes den jsem narazil na pár opravdu odporných kousků velikosti mé dlaně. Děsivý zážitek. Připomnělo mi to trošku jeskyně plné pavouků v Thajsku.

 

Dále jsem vyrazil směr Porth Stephens, který je pověstný výskytem delfínů a velryb. Už byl večer, a jelikož jsem potřeboval dobít baterky a udělat nějakou práci, objednal jsem si hostel Samurai Beach, spadající pod síť hostelů YHA, které najdete po celé Austrálii. Tento hostel mě zaujal na první pohled, protože byl ve stylu nějakého města Inků v džungli. Večer jsem ve společenské místnosti potkal Australana, který půl roku žije v Thajsku a půl roku doma, ale na různých místech. Zaujalo mě, že bydlel reálně pouze v hostelech. Sledoval kriket a snažil se mi vysvětlit pravidla tohoto ultranudného národního sportu. Víte, že existují 2 druhy kriketu, přičemž v jednom trvá jeden zápas kolem 5 hodin a ve druhém 5 dní? Jako obvykle je na hostelu omezen internet na 200Mb den, což je pro mě cca na 45min práce.

 

2.den

Další den jsem vyrazil na obhlídku písečné pláže Worimi a Conservation Land s dunami, na kterých se pořádají surfařské a velbloudí výlety. Poté jsem se vydal směr přístav, kde jsem si zarezervoval za 50 dolarů výlet lodí za delfíny se šnorchlováním. Delfínů jsme viděli hodně a při šnorchlování v ledové vodě (málem jsem umrznul, cca 22 stupňů udělá za 1 hodinu divy) jsme narazili na drobného žraloka, několik rejnoků a ryby. Co mě ale zaujalo je, že to nebylo moc barevné, jako si pamatuju třeba z Thajska. Nakonec jsem vyrazil na viewpoint Tomaree, který nabízí úžasný výhled na celý Port Stephens.

 

Večer jsem ve společenské místnosti pokecal s Němkou, která mě odrazovala od šnorchlování/potápění na Velkém bariérovém útesu v Cairns, že to je prej hodně šedé a téměř bez života. V místnosti byl další Australanka z Perthu, která opět žije v hostelu a taky se k nám přidala skupinka Američanů, kteří studují v Sydney. Příjemný pokec a výměna zkušeností.

3.den

Další den jsem udělal dobrý skutek a odvezl jsem Němku, která pracuje v Sydney a nemá auto do Newcastlu (pro mě zajížďka cca 1 hodinu) a vydal se směr Port Macquire, které je proslulé svou koalí nemocnicí. Taková perlička je, že v teritoriu New South Wales je zakázáno držet koalu, pouze si jí můžete pohladit. V Queenslandu to ale zakázáno není.

Samotná nemocnice obsahovala asi 10 výběhů, které byly otevřeny veřejnosti, ve kterých se kurýrovaly různě nemocné nebo pohmožděné koalky. Vychytal jsem zrovna guided tour, takže velmi zapálený stařík nám vyprávěl o osudu všech koal a šlo na něm vidět, že ta zvířata a svoji práci (dobrovolník bez platu) naprosto miluje. Koaly jsou mimochodem ta nejroztomilejší zvířátka, jaká jsem kdy viděl. Spí 20 hodin denně díky tomu, že jejich potravou jsou pouze listy eukalyptů, které mají úplně minimální energetické a výživové hodnoty. Jako zajímavost bych uvedl, že v Austrálii je přes 1000 druhů eukalyptů, ale koaly jí listy pouze 1% všech druhů. Koaly mají stejně jako klokani také přední vak a do 1 roku se pak malé koalky přesunou na záda matky, kde jsou další rok, než trošku vyrostou. Zaujalo mě, že koaly umírají nejčastěji ne kvůli autům nebo požárům, ale kvůli psům (těm domácím, co jsou na zahradách). Vedle nemocnice byl také starý historický Dorm House, který jsem prošel a vydal se směr NP Dorrigo.

 

V přilehlém kempu, který byl u výběhu pro koně, jsem zaparkoval, a když se setmělo, nebe se zakrylo množstvím poletujících ptáků. Od Němce, který si to fotil, jsem se dozvěděl, že jsou to desítky tisíc obřích netopýrů, kteří se po setmění vydávají za potravou – ovocem. Bylo to velmi zajímavé a vzrušující sledovat, občas se nějaký netopýr zatoulal níže a nekecám, když řeknu, že rozpětí křídel bylo i přes 1 metr. S Němcem jsem prohodil pár slov a docela jsme se zakecali, potom přišla i jeho přítelkyně, chvíli jsme si povídali a vydali se směr noční Hippie město Bellingen, které je velmi zajímavé. Oba Němci jsou freelancers a dělají divadelní a hudební představení v městečku hodinu od Frankfurtu. Dali mi poměrně hodně tipů. Kay je multiinstrumentalista a zabývá se alternativní hudbou a s přítelkyní mají rádi Davida Lynche, Radiohead atdJ Takže jsme si docela dost rozuměli.

 

 4. den

Další den jsem vyrazil směr město Glenirfer, kde jsem jel podél Never Never River přes Promise Land. Ty názvy mluví samy za sebe, pohádkové australské vnitrozemí plné zeleně, černých krav a farmářských domů. Poté jsem se vydal po Waterfall Way do NP Dorrigo, tato cesta plná serpentýn protíná opravdu hned několik vodopádů.

Samotný národní park je poměrně malý a obsahuje pouze jednu kruhovou, ale zato krásnou cestu se dvěma velkými vodopády a deštným pralesem. Narazil jsem na velkého ještěra v zóně pro odpočinek. Byly 3 hodiny a já si říkal, že je ještě brzo na to, jet do kempu a proto jsem vyrazil po trošku drsnější cestě na místo s velkým počtem trailů. Nakonec z toho byl velmi zajímavý 4-hodinový trail se dvěma krásnými vodopády. Po cestě jsem narazil na dva turisty a na rozdíl od předchozího okruhu (který byl opravdu jednoduchý a spíše pro rodiny a důchodce) jsem si docela máknul a dorazil do auta, až když se stmívalo. Poté jsem se přesunul do kempu Dangar Falls Lodge, kde jsem se opět sešel s Němci, Kayem a jeho přítelkyní.

 

5.den

Další den jsem vyrazil na Dangar Falls, což byl vodopád vzdálený asi 10 minut chůze od mého kempu a rozhodl jsem se po pohodovém a krásném dopoledním dni vyrazit do 4 hodiny vzdáleného Byron Bay. Po cestě jsem si trošku díky vlastní blbosti prošel peklem, když jsem neustále odkládal načepování paliva, protože se mi zdálo drahé, až jsem málem zůstal trčet uprostřed dálnice někde daleko od civilizace a benzínky. Nakonec jsem na výpary nějak dojel k první benzínce asi po 60 kilometrech a benzín byl samozřejmě nejdražší možný (1,395 AUD/litr, normálně nakupuju 1,29 AUD).

 

Kolem 5 jsem dorazil do Byron Bay, což je surfařský ráj a hippie městečko. Prošel jsem se k pláži, kde bylo mnoho surfařů a úplný zákaz nošení alkoholu. Na hostelu, kde jsem se ubytoval, byl opět tragický internet, byl neomezený na data, ale co bylo omezené, byla jeho dostupnost, pouze na recepci a internet v 21:00 vypnuli a zapnuli ho až ráno 8:30. Austrálie mě, co se týče internetu, asi nepřestane nikdy překvapovat 😀

 

6.den

Protože nebylo moc pěkně (prší, ale stále je přes 30 stupňů) ani vyhlídky na další týden nejsou moc příznivé, zavolal jsem strejdovi Alešovi, který sem emigroval před skoro 40 lety, jestli se nepotkáme. Aleš za mnou po obědě dorazil. Viděli jsme se cca po 6 letech. Vtipné bylo, že strejda nechtěl mluvit česky, takže říkal, že on bude mluvit anglicky a já mám mluvit českyJ. V restauraci z nás docela nechápali. Potom jsem vyrazil na pláž, kde bylo krásně, ale během několika minut se zatáhla obloha a já parádně zmoknul. Ale když je venku stále tak teplo, tak vám to zas tak nevadí. Na hostelu bylo večer BBQ za 10 dolarů, takže jsem se konečně docela slušně a levně najedl. Jinak tady stojí klasické jídla v restauracích apod od 20 dolarů. Já jsem tu obvykle na těch nejlevnějších jídlech typu fish and chips a nebo fastfood (burger a sendviče), u kterých se stejně pod 10 dolarů nedostaneteJ. Pivo v obchodech tu stojí cca 5 dolarů a v baru i 15 dolarů za 0,3 deci hrozného patoku… Zajímavé je, že v Austrálii je zákaz stopování na základě nějakého maniaka, která tady kuchal stopaře a vznikl podle toho i horror Wolf Creek.

 

7.den

Poslední den v Byron Bay, než vyrazím za strejdou do Gold Coast, kde se zabydlím na cca týden jsem se vydal směr maják. Opět bylo pěkně a nepršelo, takže jsem se po pláži vydal k majáku. Po cestě jsem narazil na místo, kde byl opravdu velký výskyt surfařů a bylo velmi zajímavé je sledovat. Jak všichni čekají na správnou vlnu. Po cestě jsem došel k nejvýchodnějšímu bodu pevninské Austrálie a nakonec jsem stihl i guide tour obhlídku s výstupem na Lighthouse, kde jsem se dozvěděl plno zajímavostí a technických věcí o tom, jak majáky fungují.

 

Odpoledne mě čekal přesun za strejdou do Gold Coast. Co mě tam čekalo a jak probíhalo moje surfování, jako samouk začátečník to si přečtete příště.

 

15. – 22. den – Port Stephens, Port Macquire, NP Dorrigo, Byron Bay
5 (100%) 4 hlasů
admin (14 Posts)

Internetový marketér, který se specializuje na affiliate marketing. Provozuje nástroj pro freelancery: www.freelo.cz


6 thoughts on 15. – 22. den – Port Stephens, Port Macquire, NP Dorrigo, Byron Bay

  1. Ahoj Františku, skvělé čtení! Mohl bys prosím do nějakého příštího článku přidat pár fotek a vět o tom, jak se žije v karavanu?

    Reply
    1. pokusim se tomu pak dat nejaky samostatny clanek nebo sekci na webu:)

      Reply
  2. Ahoj Františku – šnorchlování / potápění na GBR rozhodně stojí za to! Pokud vyjde počasí (mě se to moc nepovedlo, ale i tak super) tak rozhodně jeď – ideálně s někým, kdo jezdí k útesům dál od pobřeží (k prvnímu jsem jel cca 2h).

    a) hrozí, že tu útes už moc dlouho nebude
    b) život tam je – kromě spousty barevných ryb, želvy, malí žraloci, obrovské zévy

    Je fakt, že porovnávat nemůžu, ale vyčítal bych si, že jsem tam nejel

    Reply
  3. Ahoj Františku, ráda bych se dozvěděla něco o gastronomií a místních tržištích.
    Když budeš mít při snídaní mobil udělej pár fotek ať vidíme co máš dobrého 🙂

    Reply
    1. Ahoj v Australii to s gastronomii neni nic extra. V podstate zadnou vlastni kuchyni nemaji vse je importovano hlavne z Asie. Maji radi BBQ a grilování. Klokaní steak je dobrej, krokodýl a velbloud je nic moc.

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *